Ranní zápisky

Začínám být v psaní vcelku nedbalý. Prokrastinuji mocně.

Zapsáno: 7. 3. 2024

Témata, o kterých se mohu na webu zmiňovat, jsou zúžena na pouhých pět okruhů, z nichž zápisky o dráze jsou bez pochyby nejnosnější. Určitá plochost a mantinely, v nichž se musím při líčení událostí držet, jsou omezující. Ještě více pak vědomí, že bych se mohl dostat eventuelně při vyprávění za hranu, což nechci.

Zajímavé, jak si dokážu bez větších problémů zdůvodnit prostou lenost. Ačkoli jsem nad dnešním úvodem přemýšlel cca 20 vteřin, naskočilo mi během zamračeného lelkování řešení, kam to teda neska pošlu. Třeba se to povede.

Hůl

Z Pardubic už jezdím víceméně všechny vlaky až přímo do Havlbrodu. Délka cesty se tedy zásadně prodloužila. Namísto jedné hodiny jedeme hodiny dvě. Je logické, že se člověk potká i s jinými cestujícími, než na které byl dříve našinec zvyklý.

Jelikož by si neznalý čtenář (ač takoví zde jistě nejsou) mohl myslet, že jsou strojvedoucímu zákazníci víte kde, zopakuji, že jsem rád za každého platícího pasažéra. Tedy skoro. 😀

Mám noční. Zastavím před druhým přechodem večerní vlak v Brodě. Předposlední. Už mi zbývá jen otočit poslední spoj do Hlinska, kde spím.

Paní výpravčí mi po zastavení předává rozkaz na pomalou jízdu v Chotěboři, který jsem četl snad už stokrát a ještě stokrát číst budu, neboť se oprava vydroleného asfaltu nedaří realizovat.

Vlakvedoucí, který si přenáší tašky na stanoviště, je posmutnělý a hlásí:

„Na 914, to je teda dílo! Buchta, co tam leží, je úplně grogy a nejni ke vzbuzení.“

„Je tam sama? Bude z toho něco?“ ptám se lišácky. „Aspoň sáhnout bysme si mohli, co?“ Opatrná sondáž značí, že bychom mohli objevit netušený potenciál doposud nudné směny.

„Nebude z toho nic,“ dí se zachmuřením kolega. „Jednak je tam s ní ňákej borec a druhak, tvl, je tam smrad, jako když vrazíš hůl do hrobu!“

Zamračím se nevědomky, neboť nach*aná a smradlavá žena ve mně nedokáže probudit žádnou velkou touhu.

„Co s ní budeš dělat?“ ptám se lstivě, abych mu ozřejmil, že se nehodlám žádnou formou podílet na evakuaci nadojené buchty, byť mám s tímto úkonem bohaté zkušenosti.

Vlakvedoucí se směje a se slovy ‚pudu si do pontu koupit kafe‘ vyráží směrem k hale. Směju se i já, neboť jsem tento cimrmanovský úkrok stranou neočekával a vyrážím na druhé stranoviště.

Ilustrační foto: thom masat / Unsplash

Hrob

Žena, která využívala společně se svým druhem celou šestisedačku k odpočinku, již nespí. Fresh ovšem v žádném případě není. 😀

Se značnými obtížemi mě pozoruje jedním okem, zatímco víčko toho druhého je pootevřené jen napůl. Je překvapivě docela pohledná.

Její druh, který se ji snaží nastartovat, má pod kůží slušně naloženo též a začal na mě žoviálně:

„Šéfíku, kdypak vodjíždíte? My se s váma s holkou svezem asi zase zpátky.“

Snaží se ve mně vzbudit pocit sounáležitosti. Průhledně kalkuluje s tezí, že mi jeho společnost vylepšuje jízdu.

Nedokážu nic říct. Paralyzuje mě strašlivý smrad, který je nasáklý v celém prostoru. Kombinace zažrané špíny, potu, laciné voňavky, balených cigár a smrdutého alkoholového dechu, z níž se mi v uzavřeném a vytopeném oddílu brutálně navaluje.

„Musím tady votevřít vokno nebo tu všichni umřeme a nedojedeme nikam,“ zmůžu se na rychlé hlesnutí. „Copak necejtíte, jak vodpornej pušinec tu máte?“ zkouším v nich vybudit trochu studu.

Má umně skrytá výtka je jim zcela lhostejná. 😀

„Helejte, nechci vám radit, ale doporučím vám, vystupte si tady. Já pak končím v Hlinsku a do rána zmrznete, není se tam kde schovat. Čekárna je zavřená, všude tma, pusto a zima. Tady máte v hale pěkný lavičky, teplo. Dáte si kafe a bude vám za chvíli dobře.“

Pozoruju ho, jak se mu rozjíždí mozkové buňky a přemýšlí. Z posledních sil dojdu na stanoviště, zavřu za sebou dveře a konečně se můžu zase nadechnout. Za tenkou přepážkou slyším nadávky, dunění a křik. Poté se rozhostí ticho.

Dorazivší vlakvedoucí se s kelímkem v ruce obdivně dotazuje, jak se mi podařilo těch dvou zbavit. Chvíli mu lžu, přikrášluji svoji snahu a když se nakonec přiznám, že zmizeli víceméně sami, rozesmějeme se oba nad štěstím, že tenhle „materjál“ nemáme na lince zase tak často.

Já si při pohledu na kafe, z něhož upijí, vzpomenu, že jsem den předtím zažil v Pontu jinou událost.

Závěr

Nešlo to načasovat lépe! Bliká mi messenger, píše admin.

Mám volno, nikdo nejni doma a venku svítí odpolední slunce. Byl bych blázen, trávit čas u tabletu. Pro příště, abych to nezapomněl, si znamenám:

• Pont, chystání B, osa Pce

Běžím… Zatím… 🙂