Historie se opakuje

Je to vždy stejné. Údobí klidu a uspokojení z práce člověka ukolébá a začne si myslet, že je lepší a hodně zdatný. Všechno ví.

Zapsáno: 13. 10. 2024

Nedává to ovšem na odiv, nikomu nic neříká, nicméně samolibý pocit, že si ví v každé drážní situaci rady a je úspěšným fírou, pramení z vlastní metodou vyvinutých určujících ukazatelů. Např. jezdí bez zpoždění, neprojíždí klacky, neničí stroje, je dochvilný, nenadejchá, pomáhá kolegům v nouzi, hodně se směje a hlavně nenadává, jak to stojí u ČD za p*ču. (Ehm… – pozn. admina)

Klika

Sobotní noční, pohoda nástup, v osum odjedu do Brodu, hned zpátky do Hlinska a jdu spát. V neděli ráno svezu z Hlinska vlak do Pardubic, jedna rychlá otočka do Chrudimi, zase Pardubice, střídání na ose a tradá domů. V neděli večer půjdu znova, ale to už je jinej příběh.

Je 19:28, když brzdím autem přímo ve stanici a střídám hocha, s kterým jdu do zácviku na elektriky. Smějem se, místo u vody a koukání na dorostenky budeme spolu sedět v lavici a prstem jezdit po schématech?

„Heleď, ta Regina, co ti dávám… Nejde informák, akorát cílová stanice, ale jede docela hezky a nafta tam je,“ zazní od něj během dialogu a podepisování do knížky.

Kráso, to bude nacpaný, říkám si, když v zrcátku sleduju davy lidí směřující k mému stroji. Nemám Lišku, dost jich stojí, protože se v krátkém čase vyfaulovaly díky nárazům do spadaných stromů v tělese dráhy.

Ale co, jede to, jede, uvažuju, když se na sekundu přesně odrazím od perónu. V Rosicích přejdu, první zastávka u závodiště, rozjedu se a zhruba po 1,5 kilometru mimoděk registruju ručičku manometru napájecího potrubí. Kopíruje hodnotu brzdového a stojí přesně na hodnotě 5 barů. Zkusmo zabrzdím. Ty vo*e, to fakt neplní! Motor běží, otáčky normální. Závěr, vyřadit směr, přidám otáčky, tlak nestoupá, ručička se ani nehne.

Setrvačností dojedu přesně do oblouku a stojím kolmo k dráze pardubického letiště. Tma jak v pr*eli, na obě strany křoví, nikde silnice, cesta, nic. Pusto a klid.

Vedu vlak z 914ky, sedím tedy za tenkou příčkou a slyším cestující. Hodně jich je v náladě, je sobotní večer, cca čtvrt na devět, čas volna a radovánek.

„Stojíme, asi jede něco proti, musí počkat,“ říká první mužský hlas. Jsme sice na jednokolejce, ale co už…

„Možná sme někoho přejeli, ale to by zas byla nějaká rána, ne?“ ptá se nějaká paní.

„No byla a když se někdo přejede, tak se u toho houká. Já to už zažil,“ přidává se jiný pán.

„A houkal?“ táže se dáma.

„Nehoukal, nehoukal. Pískal, to bylo od brzd,“ zní změť hlasů.

„To bysme slyšeli křik, kdyby někoho přejel a eště by prudce brzdil,“ dodal další pán.

„Uff, to je klika,“ oddechla si paní.

Dialogy

V mezičase točím výpravčího, který má daný úsek na starosti:

„Ahoj, tady strojvedoucí vlaku xxx, omlouvám se, ale mám poruchu. Stojím mezi závodištěm a Jesenčanama, přesně na půlce u oddílovýho návěstidla. Budu muset někoho sehnat, aby mě odtáhnul nebo odtlačil. Zavolám a dám vědět, jo? Díky, zatím ahoj, ozvu se.“

Další telefon dispečerovi dopravce, volám dalekou Prahu:

„Ahoj, tady Hopa, sedím na vlaku xxx, je tady bouda číslo 24. Mám poruchu, závadu na kompresoru a jsem bez vzduchu. Neodjedu tudíž nikam, bude ti volat strojmistr, tak jen kdybys někde něco měl, co bys poslal, budu rád. Mám tu hodně lidí. Jak se něco dovim, zavoláme si.“

Za necelých deset minut telefon od dispečera:

„Ahoj, tak se pro tebe otočí s Reginou kolega. Honza z Chrudimi, už si to chystá.“

„Paráda, super jsi to vymyslel. Já mu zavolám, domluvím se s ním a řeknu, kde přesně stojím a pak si povíme, jo? Děkuju moc.“

Vlakvedoucímu dám informaci, že pro nás dojede náhradní spoj, který nás dostane z trati.

Za přepážkou slyším:

„Tak to dobře dopadlo,“ říká dáma, „ale je to dobrodružství. Jsem nečekala ani, že se to může stát.“

„Maj to v bordelu neuvěřitelnym,“ ozvývá se jeden z pánů, „ostatně jako všechno v tomdle státě. Není se čemu divit, všechny prachy se posílaj Ukrajincům.“

„Nebo na oblečení pro pani prezidentovou,“ dodává další ženský hlas. „V ní jsem se teda zklamala, má na starost jen samou parádu a kostýmky.“

„Už mě to tady teda se*e, ku*va, co jim tak dlouho trvá?“ přidává se nový hlas.

Paní: „Já tady už čekat nebudu, zavolam Jardoj, jako manželoj, ať pro mne hned přijede! Je doma. “

V oddíle to ztichlo.

„Jardóóó, no ahoj seš doma viď, heleď otočíš se pro mě, vlak má poruchu. To nevím kde stojíme, je tu tma, nejni vidět. Neotočíš, jo, ahá tak tys měl 3 píva jo, hm tak to je blbý no, no blbý hlavně pro mne, tak čau!“

„Tak Jarda nepřijede!“ seznámila paní zbytek lidí v oddíle s informací, kterou už jsme vstřebali. Asi spíš jen pro formu, kdyby to někoho zajímalo, nebo někdo náhodou neposlouchal.

I kdyby Jarda netrunčil, stejně bych ji ven podle předpisu nemohl pustit.

Manager!

Po padesáti minutách od zastavení přijíždí záchranná Regionova s Honzou na palubě. Pro neznalé – když se jede pro uvázlý vlak, jede se na rozkaz z poslední stanice rychlostí 20 km/h, takže to holt chvíli trvá.

Zablikám dálkovým, Honza taky, víme o sobě, paráda. Vycházím ze stanoviště a pomalu se prodírám mezi cestujícími. Nálada není nijak radostná. Smířené pohledy se střídají s těmi zlostnými. Tvářím se neutrálně, omluvně, možná i servilně.

Po otevření dveří do prostoru před WC zaslechnu vzrušenou řeč pána, který vypadá jako manažer nebo ředitel. Lehký hacafrak kryje pískové, přesně padnoucí sako, takže je jasnej high status.

„Okamžitě mi zavolejte svého nadřízeného, ale hned!“ dožaduje se tónem zvyklým velet po průvodčím. „Protože tohle nemá obdoby. Já vám předvedu takové tóčo, že jste to neviděli. Já vám zvednu mandle!“

„Dobrý den,“ špitnu k němu, „už je tady stroj, co nás odtlačí. Tak prosím vydržte. Jak to půjde, hned pojedeme.“

Jeho vztek mým konejšivým tónem nijak nepolevil, naopak se jeho planoucí pohled upřel na mě. Chybně odhaduje snadnou kořist, který se pod jeho tvrdým a nelítostným zrakem sesype.

„Vytočte mi svého nadřízeného, okamžitě!“

Udržel jsem se nesmát, ničemu by to nepomohlo. „Nezlobte se, musím jít přivěsit kolegu. Žádný nadřízený vám tady v ničem aktuálně nepomůže.“

Vyskočil jsem do kamení, zavřel za sebou dveře a rozesmál se naplno. P*čo, to je kolík! Nadřízenej, volečku, je sobota večír, všichni koukaj na Stardance a užívaj pohodu, maj tě úplně v p*deli, přemítám, zatímco vážu ke stroji Honzu.

Domlouváme se potom, co a jak, mám závěr, dáme to i na žlutý, ať jde haj*l, sunout budem přes mobil, heleď, nejdřív uděláme brzdu, já pak cinknu do Rosic a pak ti zavolám a pojedem.

Jdu si na stanoviště pro věci a pán v saku už zase masíruje průvodčího, kterého obdivuju za ochotu a trpělivost, s nimiž mu vzdoruje. Nic snadného. Míjím jejich živou diskuzi a pán pohledem dává jasně najevo, že se mnou zatočí a za mnou způsobenou chybu přijde náležitý trest! Sice bych se ho mohl zeptat, co konkrétně by kdo vymyslel lepšího než my, ale byla by to ztráta času a ničemu by to nepomohlo. Sr*t na něj! 🙂

Suneme

Uděláme si brzdu, paráda, volám výpravčího:

„Ahoj, s vlakem xxx jsme pohotoví a můžeme sunout. Dobře, rozumim, pojedeme na návěsti pro vlak, děkuju. Až zastavíme, povíme si, co dál. Díky ještě jednou.“

Posunovací telefonát s Honzou:

„Honzo, můžem sunout, po volné kolejí směr Rosice. Můžem sunout, blížíme se k vjezdovému návěstidlu do Rosic, na návěstidle je rychlost devadesát a volno, můžem sunout, blížíme se k perónu, ještě sto metrů, padesát, třicet, dvacet, deset, pomalu, dobrý!“

Otevřu dveře, lidi vystoupí a za chvíli se objeví Liška. Luboš mi ulehčí práci a posbírá do ní zhruba 80 % lidí, které jsem vyložil. Jede v sobotu pouze do Žďárce, ale i tak jsem mu strašně vděčný za to, že nám tolik ubral.

Za dalších deset minut se objeví záchrana. Tušíte správně! Kolega, který ji dovezl a prodloužil si směnu, skáče na můj vadný stroj. Já nemeškám a mažu směrem na Havlbrod. Mám zpoždění 120 minut, to se mi teda spaní ku*evsky pokrátí, ale už toho moc nepojede. Většinu posbíral Luba. Projíždím všechny zastávky na znamení bez zastavení, ono to půjde.

Další telefonát, tentokrát volá brodský strojmistr:

„Ahoj, heleď, stačí, když to dovezeš do Hlinska. Naproti ti přijede Liška, domluvil jsem se s kolegou, co teď přijel, že si to protáhne a otočí se, ať zkrátíme zpoždění. A tobě vyjde spaní.“

„Ty jo, tak to je super, bomba! Díky moc, paráda,“ říkám s upřímnou vděčností a uvědoměním, že půjdu na lůžko skoro stejně, jako kdybych dojel bez poruchy. Ještě se musí zapsat závada do SAPu, aby opravčíci věděli, co a jak se bude řešit. Doufám, že to teda bude správně. Nebylo by nic trapnějšího, než kdyby se ukázalo, že to byla nějaká kravina, kterou jsem mohl opravit. Sice nevím, jak bych v plném vlaku zvedal kryt z podlahy, ale stejně mi červíček pochybností hlodá. Už se nedá nic teď dělat. Sepíšu i hlášení strojvedoucího o zpoždění pro vyšetřovatele od ČD, aby se vědělo, co mě potkalo a proč jsem zatnul na večerním spoji takovou sekeru.

V Hlinsku už není výpravčí, řídí se nově dálkově. Domlouvám se s dispečerem, kde a co bude stát, jaký stroj si vezmu a co pojede mnou předaná 810ka.

Konec směny. Jdu spát, je 23:45, čtu si a usínám kolem půl jedné. Nástup mám ve čtyři, budím se ve 3:44 bez budíku. Jdu na záchod a s pobavením pozoruju, jak nekonečným proudem vylučuju 1,5 litru minerálky z večera.

Ilustrační foto: Marc Linnemann / Unsplash

Co dál?

Mám tam Lišku, paráda. Jsem na ní dřív, doufám, že bude v cajku. Nastartuju, zatopím, udělám brzdu, objedu ji, prohlédnu, poodemykám kolegou vzorně zamčené dveře na klíč i čtyřhran.

Bude půl pátý, ohlásím se paní dispečerce, že jsem pohotový na přejetí. Domluvíme posun, přes žďáreckou stranu. Bílá svítí, přejezd dole, dám ovládácí páku do souhlasu a…

Svítí KN (ku*va, nejede!), nejsou splněny požadavky pro jízdu. Rozsvítila se kontrola přemostění záchranné brzdy a píše to otevřený boční kryt. Neukáže ale který.

„Omlouvám se, zrušte prosím posun,“ volám dispečerce, „nejezdí mi to, jdu zjistit proč a zase zavolám. Ano, díky moc.“

Obcházím Lišku, dotahuju čtyřhrany, zvedám kryty, koukám na koncáky a mluvím si pro sebe. Ty vo*e, svítěj mi na obou stranách, jak to, ku*va, dyk to dolejhá, do p*či s tim, to nejni možný! Ty vo*e, já s tim nevodjedu! Mám eště 21 minut, ku*va s*áč zam*danej, jedu dva vlaky a nedojedu ani s jedním.

Venku už nic nevymyslím, jdu zpět na stanoviště. Chcípnu motory, vypnu topení, zhasnu a vypnu malý baterky. Reset, znova počkat, oživení a… ani p*ču! Furt to samý!

Znova chcípnu, reset velký baterky, jedna polovina, druhá polovina jednotky. Počkám tři minuty, zapnu, oživím jednotku, trvá to. Vytáčím kolegu Marťase, který se strojem večer přijel a budím ho. Není naštvaný, okamžitě a ochotně mi poskytuje servisní podporu a potvrzuje postup, který jsem zvolil. Jsem za jeho opakovaný posilující support rád. Víc hlav, co s Foxem jezdí, ví víc.

Konečně to dopípalo! Odfouklo WC, naskočil monitor. Zapnu klíček stanoviště, nastartuju, pozavírám hlášky, směr a hohoho, raduju se vesele, najs jak pes, jednotka pojede, chyby jsou pryč. Mám necelých pět minut do odjezdu, nemám šanci to stihnout.

Znova udělat brzdu, mezitím telefon paní dispečerce, přestavíme soupravu na odjezd, zatopit a odjíždím se dvěma minutama zpoždění. Na některých zastávkách na znamení nestavíme, takže do Pardubic přijíždím s čistou nulou a na čas. 🙂

Točka Chrudim, předám Foxe na ose, sedám do auta a jedu domů.

Doma

Cestou si přemítám o nabytém prožitku. Jestli jsem měl něco udělat jinak a líp. Zlobím se na techniku, vzpomenu si na pana manažera, tlemím se a odpouštím mu, neboť jsem v hloubi duše nekonečná studnice dobroty.

Doma spím, sportuju, jím, hraju, povídám si a taky volám do práce, abych se dozvěděl, co s tou mojí budkou bylo. Doopravdy odešel kompresor, rovnou se i měnily řemeny. Uff, klika, snad mě teda od podniku nepropustí. Nejsem trotl, co s tím jenom neumí.

Taky teda sepisuju tohle povídání. Trvalo mi to skoro dvě hodiny, takovýho prom*danýho času. 😀

Je neděle, za chvilku mám další noční. A jsem na ni teda zvědav. Těším se.