Hračka

Mockrát jsem přemýšlel, jestli práce u kolejí, kterou dělám já a spousta dalších kolegů, člověka nějak poznamená…

Zapsáno: 1. 11. 2024

Že se mu prostě otiskne do vnímání a citlivěji reaguje na situace, které při jízdě vlaku nastanou. Není vůči nim imunní, i když by mohl. Nedokáže je ignorovat, potřebuje pro svůj vlastní pocit pomoci. Má tohle nastavení zafixované a doručený výsledek ho zkrátka potěší. Ne pro obdiv davu nebo uznání nadřízených. Nikdo z nich se o něm nedoví. Přesto existují výjimky, pro které na první pohled naprosto banální a nedůležité gesto znamená nekonečně mnoho. Posuďte sami…

Hračka

Jezdím s touhle kolegyní vlakvedoucí rád a ještě větší radost přijde, kdykoli se ve vlaku objeví. Nezpochybnitelná profesionálka, která krom své práce přidává jako nástavbu nevysvětlitelně profesionální šmrnc. Myslím, že tohle kouzlo vnímavosti za tolik let u kolejí dopilovala k absolutní dokonalosti.

Při revizi jízdenek si všimla usedavého pláče malé holčičky, která cestovala s maminkou a starším bráškou. Zaujal ji tón vyjadřující naprosto zásadní smutek, zoufalství a lítost. Kdo má děti, ví, o čem mluvím. Ženské uši jsou na tyhle melodie samozřejmě vnímavější než mužské, nicméně i fíru z toho dne a vlaku zarazilo, kolik bolesti v něm děvčátko vyjadřuje.

Probíhající výluka totiž způsobila, že si při zrychleném a nečekaném přestupu z autobusu do vlaku zapomněla na sedadle náhradní dopravy plyšovou hračku. Naprosto nejoblíbenější talisman, nadto nezbytně nutný pro usínání.

Na první pohled neřešitelná věc, a to hned z několika důvodů. Na řidiče busu neměl nikdo telefon. Maminka s dětmi cestuje vlakem sporadicky, odjedou domů a nikdo je už nejspíš neuvidí. Spoje se rozjely opačnými směry a všichni končili jinde. Kolegyně se těšila domů po dvou dvoudenkách, tuze dlouhých, výlukových, únavných a náročných.

Nevyhnutelnost faktu, že je hračka tutově v trapu, nejrychleji došla mamince, která racionálně chápala, že se s takhle rozehranou situací nedá nic dělat. Kolegyně nechtěla dávat falešné naděje, takže se po objasnění situace a několika konejšivých větách věnovala rutinní revizi jízdenek.

Jenže

Mezitím se jí ovšem v hlavě rozjížděla velkolepá záchranná akce, kterou posléze zrealizovala. Od shánění kontaktů, zjišťování, kdo koho zná v které stanici, kdo by mohl kde počkat, kdo by případně hračku přivezl, kdo by to schoval, kde by se předávala a kdo by s tím počkal.

Večer, již doma, ji potěšilo, že její osobou aktivovaný robustní a spolehlivý drážní mechanismus, stojící na vzájemné snaze pomáhat, zafungoval naprosto precizně a hračka se nejen našla, ale po mnohakilometrovém putování dostala až na určené místo.

Strašně se mi líbilo, když vyprávěla, že každý oslovený a požádaný pochopil absolutní důležitost celé operace a věnoval jí maximální možnou pozornost, která by se nikdy a žádným nařízením, výnosem či rozkazem nedala vynutit. Je vyhrazená pouze lidem, které máme doopravdy rádi.

Štěstí

Druhý den jsem s kolegyní celý den jezdil. Plyšová figurka se mnou seděla na liščím stanovišti. Na čestném místě.

Samotná předávka proběhla na zastávce Pardubice centrum, kde maminka vyčkávala příjezdu vlaku.

Nemůžete vidět to, co jsem viděl z kabiny já. To napětí, nejisté obavy a nedočkavost, které svítily z těch malých dětských očí.

Radost po předávce byla nezměrná, a tak jsem si s prosbou o fotku zvěčnil situaci na památku.

Jasně, někdo řekne blbej plyšák. Nijak zásadní věc. Ale víte co? Já si myslím, a nikdo mi to nevymluví, že prostě nemá pravdu.