Stalo se 22. května, 10:30
Volám si s manželkou, že venku fest prší.
Za 15 minut potom vezu vlak v dešti, ujedu 25 km od Pardubic, a tráda – zničehonic mašinka přestala jet. Úplně plná souprava, spěšňák.
Volám si s manželkou, že venku fest prší.
Za 15 minut potom vezu vlak v dešti, ujedu 25 km od Pardubic, a tráda – zničehonic mašinka přestala jet. Úplně plná souprava, spěšňák.
Normálně sem měl podezření, jestli to není nějaká skrytá kamera. Přijedu na konečnou, mám asi 40 minut čas, vezu další vláček v 13:55. Ve 13:30 se otevřou dveře a hezká, udýchaná slečna, jestli nemám v mobilu data, že jede do Chrudimi, a neví v kolik a odkud.
Byl teplý podvečer, babí léto, kolem 19. hodiny. Před stanovištěm posunovačů, na prvním perónu lavička, před ní malý stolek. Třeba hodina mrtvého času mezi vlaky a další prací.
Borci od posunu vylezli ven, každej hrnek kafe, ubalený retko a plánovaná siesta. Přitom se vedly rozhovory, padala velká životní moudra nebo zásadní názory.
Když jsme jeli na první společnou dovolenou s mou paní do Řecka, v rychlíku na Prahu jsme si sedli k nějakejm Moravákům. A letěli s náma i do Leptokarie.
Na jednom fóru, které rád navštěvuji, mě zaujal pohled cestujícího. Ten kluk má většinu postů naprosto normálních, je pohodový, vtipný. Z večera velmi správně tušil kalamitu. Ledovka, namrzlé trolejové vedení, a přesto doufal, že bude vše bez problémů.
Nakonec mu místo RailJetu přijela náhradní souprava, protože díky ledu na troleji RailJet nedokázal v noci do jeho stanice projet. Jeho ranní pohled na věc dám bez úpravy.
Snídame, do ticha otázka od Péti:
„Tati, co to je nou peach?“
Říkám:
„To nevím, neumím anglicky.“
Péťa: „Nebude to – ne, ty píčo?“