Můj druhý kolektivní ozdravný pobyt se přehoupl do závěrečné poloviny. Pohled do redakčního systému blogu napovídá, že bych měl zase něco napsat. Právě jsem se vrátil z procedury a protože je venku ošklivo, využiju čas k sepsání několika příhod.
Občas si ve vodě přemýšlím o zdroji radosti, která pramení ze sportu a námahy. Začátkem ledna se mi sportoviště naplnilo lidmi, kteří toužili nově proměnit své postavy. A jako předešlé roky, ani těmto úsilí moc nevydrželo. Už jsem zase v dráze víceméně sám, což mi ostatně vyhovuje.
Základem mého mého psaní je princip „padni, komu padni“. Nemohu se vyhýbat situacím, kdy nesouhlasím s konáním nebo pohledem ostatních a rmoutí mě jejich činy.
Už mockrát jsem psal, že krásné věci v naší profesi člověk mnohdy nevnímá. A jejich přítomnost si uvědomí vlastně mimoděk. Nebo když mu ji někdo připomene.
Ztrácím svou původní bezstarostnou psací ostrost. Čím dál víc. Nad texty mnohem víc přemýšlím. Kolem věcí, které mě štvou, našlapuju opatrně a raději se tvářím, že žádné nejsou. Nepíšu už pouze pro čtenáře z mého bezprostředního okolí, které bych mohl v případě výtek lehce uchlácholit či poslat jinam. Doba si žádá své, člověk si musí dávat větší pozor. Přesto… 🙂
Před 50 minutama jsem dojel do Havlbrodu. Na WC naděláno na prkýnku a vedle mísy lejno rozpatlané po podlaze. Já to nevyrobil, protože mašinku řídím, a průvodčí se dušuje, že v tom taky prsty nemá.
