Vezu vlak plnej lidí. Zastávka na znamení v Prosetíně, to je taková dědina s pár barákama kousek od Chrudimi. Nejčastěji tam vystupuje děda s kloboukem a košíkem nebo teta o berlích. Někdo si zmáčknul na poslední chvilku znamení k zastavení, ale ubrzdil jsem to. Chci upozornit cestující, že takhle ne, že se mačká pěkně včas! Jakože výchovně, ale v ostrém tónu.
Závody. Ve stejný čas odjíždí dva vlaky na koleji vedle sebe. Vyjíždíme úplně stejně, mám handicap 15 tun navíc, ale zase vlastním motor s turbem.
Vezl jsem borce, nadojenej a smrděl ukrutně, zech*anej a zes*anej. Přišla mi to říct vlakvedoucí. Smraďoch lístek, dojel na konečnou do Pardubic. Tam mám 45 minut a jedu další vlak. Nejdou otevřít okna, tj. vypnout otevírání dveří a nechat přes mou kabinu otevřený okna a vyvětrat. Místo abych si posvačil, sháním uklízečky a tancuju, aby byla souprava ve vůni.
Nějaké glosy, co si třeba lidi z vlaku naivně představují, že je snadné.
Ne, nepřidáme. Protože ho nemáme. Spousta starejch verků z kopřiv už je dávno na šrotišti a v hutích. Dále by nemohl starý vagon uhánět 160 km/h. Kdybychom ho ale měli, nemá ho kdo připojit. Už není ani posunovač, byl zrušený v rámci úspor. A kdyby byl posunovač, nebyla by k němu posunovací lokotka s fírou, protože nikdo nezaplatí mašinu a chlapa, aby byl 12 hodin k dispozici na občasné úkony. Objednavatelem dopravy je kraj, dá kačky a za ty jezdíme. Chcete nový vlaky a větší kapacitu? Apelujte na kraj, ať zaplatí. Říká se tomu tržní prostředí.
Proč si tam teda rychlík pro ten vagon necouvne?
No protože ani fíra, ani vlaková četa, nemá poznání. Nebo je tam jen minutka pobyt a za vlakem je narovnaných několik dalších, zpoždění se zdůvodňuje a trestá. A dále, přílišna iniciativa škodí. Člověk je svázaný danými předpisy, nesmí riskovat, porušovat, hazardovat. Má nařízeno dělat přesně tohle a tohle, tečka.
Vypadám jako chodící výmluva a že jsme líný vandráci. To není tak úplně pravda, ale jasně, občas se najde imrvére vytočený netáhlo. Obecně ale lidi kolem mě práce baví. Jak kolegy fíry, tak i průvodčí, vlakvedoucí a další profese na kolejích. Tlemíme se a jsme rádi, když se dílo daří. A i když je občas fail, snažím se to lidem říct. Projdu mašinkou a povídám: „Omlouvám se vám, mám tenhle problém, jdu ho řešit, hned jak budu mít víc informací, řeknu.“ A snad se mi za dvacet let nestalo, že by někdo nadával.
Možná teda i proto, že mám 100 kilo a lidi se mě bojí. 😀
První příspěvek a krátký úvod. Mám práci strojvedoucího velmi rád. I po dlouhých letech u dráhy je ve mně stále faktor těšení do práce. Často se přistihnu, že se usmívám a s chutí očekávám, co nového mi den nebo noc na lokomotivě přinese.
Ke svému povolání přistupuji s pokorou, respektem a také obrovskou úctou. Je krásné. A velmi pestré! V žádném případě není nudné, konec konců, to si už přečtete sami.
