„Kolik ti je vlastně roků, taťko?“ ptala se mě zamyšleně dcera v krátké chvilce oddechu před usnutím, kdy po dramatickém a procítěném podání narychlo vymyšlené bajky o tom, jak na Rumcajse v Řáholci zaútočil Spiderman a i přes jeho fyzickou převahu a intenzitu útoku zvítězilo dobro nad zlem.
Předposlední text v tomto roce bude v lehce neuspořádaném stylu.
Mezi vánočními svátky dorazil admin do mého garážového studia, abychom probrali důležitá i nedůležitá témata, a především zodpověděli dotazy čtenářů, které jsme posbírali na blogu i Facebooku.
Když si vypisuji vlastní úvahy, které by jinak zmizely v zapomnění, činím tak aktuálně s nebývalou chutí. Otiskuji si tady ryze mužský pohled, jenž nemusí být nutně pochopitelný a zcela určitě bude tendenční.
Nápad, jak odměnit naše nejvěrnější příznivce vznikl kombinací několika faktorů. Ačkoli lidi zdejší texty čtou a chodí k nám na návštěvu i mimo pondělní publikační okno, příliš se na webu neprojevují.
Jak začíná hezčí počasí, vypuká boj se přinutit sednout a napsat něco vřelých slov pro místní čtenáře. Ačkoli mám od minule lstivě zapsané body, dnes zmíním především posun v dlouhodobě rozmýšleném projektu necenzurovaného povídání se zajímavými lidmi.
(Ajéje, další fantazírování o podcastech. – pozn. admina) 😀
