Přijel jsem domů po třech nočních. Jsem úplně na tabák, full vyšťavenej. Plán byl, že se vyspím a v 17 hodin se celej v bílým přesunu na oslavu kámošovejch padesátin do nóbl putyky. Tam se najím jako pán a díky tomu nebudu počtvrtý za sebou večeřet tousty ve vajíčku z mikrotéňáku a zajídat je čokoládou z Lidlu.
„Kolik ti je vlastně roků, taťko?“ ptala se mě zamyšleně dcera v krátké chvilce oddechu před usnutím, kdy po dramatickém a procítěném podání narychlo vymyšlené bajky o tom, jak na Rumcajse v Řáholci zaútočil Spiderman a i přes jeho fyzickou převahu a intenzitu útoku zvítězilo dobro nad zlem.
Vypadá to, že se nám dlouhá zácviková žraločí epizoda chýlí ke konci. A já zažívám lehce ambivalentní pocity.
Přinášet osvětu lidem vzdělaným a trochu namyšleným, kteří žijí pocitem, že lidé ze vsi volí Babiše nebo komouše a neměli by tedy příliš hovořit do chodu věcí, mě svým způsobem baví.
„Máš to třikrát za třicet,“ dí výpravčí po večerním příjezdu do Brodu, zatímco mi podává všeobecný rozkaz. Zdánlivě zvláštní informace se po pohledu na papír okamžitě vyjasňuje. Tři pomalé jízdy, které během trasy do postele potkám, mají právě zmíněnou rychlost.
Mám dovču. 🙂
