Mám rád, když mi psaní textu jde tak nějak samo. Nejsem soustředěný na žádný problém, myšlenky přelétají mezi drobnostmi, které si pouze spojím do finálního tvaru. Do výsledku si častečně a nějak mimoděk obtisknu vlastní úvahu, která, jak připomínám, souvisí pouze s mým vlastním a subjektivním vnímáním příhody.
Koukám zamyšleně na skleněnou plochu tabletu a rozpačitě si uvědomuji, jak bude dnešní psaní těžké a smutné.
Nedá mi se nevrátit k paragrafu 8, který každý cestující vlakem nejspíš dobře zná. Protože jsem ho zde zmiňoval už mnohokrát a jsem si vědom, že jeho platnost v čase ještě potrvá, pokusím se dnes představit dva zážitky, které se udály během října.
Váhám. Takhle lakonicky popisuji svůj aktuální stav, kdy s nebývalou nerozhodností přemítám, co zvolit.
Občas se mi doma nakumulují údržbové operace či výměny, které je potřeba řešit. Ačkoli nejsem úplně nešikovný, neznámé věci a práce, které z výše zmiňovaných činností vyplývají, se mnohdy neobejdou bez nečekaných problémů. Značná potíž je, že kvalitativní laťka nastavená otcem, bratrem, synovcem či tchánem a psem sousedky, je skutečně vysoko. Je pro mě nemožné ji překonat.
Ačkoli se původně zdálo, že dovolená na Sázavě bude jediným volnem během léta, realita byla jiná. Díky štěstí, ochotě kolegů (díky Lubo, díky Honzo!) a umu vrchní strojmistryně, která mazácky dokázala nemožné, se mi na začátku srpna naskytla šňůra osmidenního volna.
