Pod prvním perónem v Pcích měli jeden čas hnízdo potkani. K vlakům jsem přes služební přechod jako vozmistr chodil velmi často, takže jsem registroval – hlavně večer – pohyb a zalesknutí oči. Kluky od posunu zaujalo, že se potkani nikdy nenechali vlakem přejet. Líbilo se jim při sezení u kafe v podvečer, že je na co koukat. Že jsou potkani takový čiperove, jak shánějí potravu a nosí ji do hnízda.
Když jedu s vlakem a vidím nějaký vemeno, jak jede na kolmo k přejezdu a evidentně netuší, že mám přednost, nereaguje na mé houkání a velmi pravděpodobně bych ho při křížení potkal, klidně s vlakem přibrzdím. Pokud to stihnu.
Včera jsem byl po denní směně neskutečně unavenej. Celý den se nevedlo. Zpožděné přípoje, stroj, co skoro nejel, hodně lidí, vedrem všichni podráždění a zpocení. V celý Regině smrad, jako když se odkope selka.
Na jednom fóru, které rád navštěvuji, mě zaujal pohled cestujícího. Ten kluk má většinu postů naprosto normálních, je pohodový, vtipný. Z večera velmi správně tušil kalamitu. Ledovka, namrzlé trolejové vedení, a přesto doufal, že bude vše bez problémů.
Nakonec mu místo RailJetu přijela náhradní souprava, protože díky ledu na troleji RailJet nedokázal v noci do jeho stanice projet. Jeho ranní pohled na věc dám bez úpravy.
Snídame, do ticha otázka od Péti:
„Tati, co to je nou peach?“
Říkám:
„To nevím, neumím anglicky.“
Péťa: „Nebude to – ne, ty píčo?“
Odpoledne, jsem v praci, z ničeho nic telefon, cizí číslo. Zvednu to. Paní ředitelka Výboru dobré vůle, Monika Granja.
